Runy - rozprávka

Stojíme zde jako velké stromy, jednotlivě, pospolu, jako hustý les. Vítr laská naše listy, pohupuje námi sem a tam. Jsme li toporní, otec Vítr náš kmen zlomí, když jsme poddajní sami k sobě, je ochoten nás kolébat jako matka své dítě. Naše nohy jsou kořeny, naše tělo kmen, naše paže větve. Menší kořínky vyrůstají z našich chodidel, rozrůstají se v základech Matky Země, napájejí se vodou z bezedných hlubin. Naše ratolesti nežně hladí větve sousedního stromu. Jsme úplný, mocný les,a přece stojí každý strom sám pro sebe.

Jednoho dne přišli do lesa na návštevu Síly run.

Nejprve se objevilo FEHU, síla Ohně, která nás každého jara probouzí k novému, silnému životu a vhání nám mízu až do posledních konečků listů.

Potom přišlo Uruz, síla Země, aby nás v podzemní říši pevně zakořenila a zaštítila před bouřemi života.

Následovalo Thurizas, obrovitá síla, která nás svou sílou takmer vyvrátila z kořenů, až jsme se naučili být sami obry a cítit svou vlastní velikost a obří sílu.

Ansuz přišlo cestou vlajícího pláště, hladilo naše ratolesti, ohýbalo je, mnohé z těch ztrnulých zlámalo, je to Síla Větru, Ducha, která nás učila mnohému z toho, na co jsme v našem životě dosud nepomysleli .

Abychom se neztratili v tolika filozofických myšlenkách, navštívilo nás Raidho, síla pohybu a rytmu, která nás uvedla do souzvuku se sebou samými a se vším ostatním, do souzvuku se zemí, s vodou, s vnitřním ohněm a s vše poutajícím vzduchem, se vším, co bylo, jest a bude.

Kenaz vstoupilo a nastavilo nám zrcadlo ohně vnitřních poznatků, na jejichž základě se můžeme vždy a znovu najít mezi všemi ostatními, kdož s námi v tomto lese stáli. Našimi dušemi prošel požár tohoto vcítění, pak naše srdce přestal žhnout a vrátila se zpět, zpět k našemu vlastnímu Bytí …

Nato se objevilo Gebo, a všichni jsme obdrželi velký dar, dar dávání. “Každý dar je odplacen protidarem” řeklo nám Gebo na rozloučenou a od té doby jsme vycházeli přátelski.

Wunjo mezi námi zdomácnělo, našlo si své místo a nás naplnila síla, která nás nežně konějšila závany větru.

S tichou záští do našeho kruhu vstoupilo Hagalaz, síla zdaru a zničení, síla bohyně HEl, a naučila nás jít do sebe, až do nejhlubších vrstev kmene, rozpoznat zranění z dřívějších období a vynést je ze samotné dřeně až na povrch, otřást nimi a považovat je za to, čím byla - pomíjivými prohřešky.

Krátce nato následovalo Naudiz, síla nutnosti a obratu, která prolomila zkostnatělou výzbroj našich vlastních představ, aby nám umožnila nový a svěží náhled na vlastní bytí.

Náhle se náš svět změnil, z ničeho najednou povstalo Isa a pobývalo v každém z nás, vznikla dosud neznámá pevnost, změnený vzhled věcí, nový pocit proti těm, které nás dosud obklopovali okolnostmi, vlastními každé živé bytosti na Matce Zemi - následováno silou, která nás současně posilovala i oslabovala. Isa, pojmenovatelná ako “jsem” zmizela stejně rychle, jako se objevila, avšak v každém z nás něco zanechala a my jsme pochopili, že přetrvávat můžeme pouze v jednotě, jako jeden strom, ajko jeden les, jako společenství, a že Naudiz by se mohlo vrátit, kdybychom se sjednotili v názoru, že vše musí být samo sebou a všechno ostatní prostě není.

Jera nás pozdravilo vířivou změtí změn, kolo času se otočilo a my jsme byli v životě zase o krok dále.